Jaké je tajemství dlouhověkosti vaší kapely?
„Nevzdávat se. Všichni umělci, kteří mají za sebou dlouhou kariéru, čelí cestě se vzestupy a pády, někdy uděláte silnější desky nebo uděláte lepší show někdy méně, někdy jste lepší někdy méně, někdy hrajete před
větším publikem někdy máte o něco menší, ale musíte prostě jít dál a věřit tomu, co děláte a vždy vydat to nejlepší, co můžete, kdykoli, cílem vždy musí být udělat to co nejlépe".
Je nějaká píseň ve vaší kariéře, která vás reprezentuje víc než ostatní?
„Těžko říct, očividně pro nás bylo nejdůležitější první stejnojmenné album , protože jsme o sobě dali vědět. Představoval okamžik, kdy jsme stanovili parametry Duran Duran, byl to jakýsi manifest. A z toho alba
byl první singl Planet Earth docela úspěšný, zatímco druhý, Careless Memories, tomu se tolik nedařilo. Třetí singl, Girls on Film, nás utvrdil a vedl k dalšímu albu Rio, které nám pomohlo růst v popularitě po celém světě.
Každý měl důležitou roli. Nejdůležitějším albem 90. let bylo určitě The Wedding Album, které obsahovalo písně jako Ordinary World a Come Undone, které kapelu opět dostaly do povědomí na další desetiletí."
Duran Duran byli první, kdo proměnil hudbu v něco, na co se dá dívat, na vlně MTV. Jak to všechno začalo?
„No, byla to otázka načasování. Kdybychom se narodili v 70. letech, kdy se zrodila stereo hudba, použili bychom ji, kdybychom byli kapelou, která vznikla v roce 1997, byli bychom první, kdo použil internet a měli
bychom webové stránky, koneckonců jsme to měli před většinou ostatních. Vždy jsme do naší hudby začleňovali nové technologie. To se stalo s videi. Řeknu vám anekdotu. Prvnímu albu se dařilo dobře a my jsme byli na turné ve Velké
Británii, zatímco v Americe a Austrálii Planet Heart šplhala v žebříčcích poměrně rychle a říkali: „Potřebujeme, abyste přijeli do Austrálie, lidé vás chtějí vidět, chtějí vidět jak vypadáte, chtějí vám rozumět." Ale nemohli
jsme odjet na devět měsíců, takže nám navrhli natočit video a EMI, naše tehdejší vydavatelství, navrhlo Russella Mulcahyho, pravděpodobně nejlepšího režiséra hudebních videí té generace. Šli jsme na jeden den
do malého filmového studia v Saint John's Wood v Londýně. Byl to velmi dlouhý den a nakonec jsme natočili video pro Planet Earth. Po této zkušenosti bylo zřejmé, že pro naši hudbu použijeme
videa. Byl to neuvěřitelný komunikační nástroj. Bylo to trochu, jako když se točily němé filmy a pak jednoho dne někdo řekl: "Hele, teď máme příležitost, aby herci mluvili ve filmech." Byl to skvělý nápad, který vytvořil
další kreativní způsob, jak přesně znázornit hudbu. Od začátku také používáme internet, jak jsem řekl, naše první webové stránky byly spuštěny v roce 1997, přibližně v době, kdy většina lidí začínala získávat počítače
a skutečně komunikovat s webem. Tehdy se o Duran Duran často mluvilo jako o první kapele, která online prodala hudbu, stalo se tak šest let před spuštěním Apple iTunes, protože jsme pevně věřili, že budoucnost hudby
je online a tato důmyslná technologie vám umožňuje jednoduše kliknout na tlačítko a poslouchat hudbu. Je skvělé, že hudba je dnes dostupná 24 hodin denně po celém světě. Mnoho nahrávacích společností chtělo zničit
tuhle technologii, nelíbil se jim Napster, což byla první platforma, která zahájila nelegální stahování, považovali to za obrovskou chybu. Ale od začátku jsem této technologii věřili, a tak jsme vytvořili náš první download
pro Electric Barbarella ."
A používáte dnes sociální sítě?
„Ano, jsme na všech sociálních sítích, používáme je ke spojení s naším publikem. Je to skvělý nástroj. Můj oblíbený v tuto chvíli, ten, který je podle mě zdaleka nejzajímavější, je TikTok, protože tam chodí všechny
děti, a když něco upoutá pozornost mladých lidí, víte, že to exploduje. Nacházím tam i videoklipy. Instagram se mi také moc líbí, dobře upravené profily mě baví.“
Instagramu skutečně zaujal svou komunitu tím, že řekl, že dá odpovědi, které lidé léta hledali, například co znamená The Reflex...
„Myslím, že kdyby se odhalil význam mnoha našich písní, mohlo by to být zklamání, proto dávám přednost tomu, aby představovali různé věci pro různé lidi. Nikdy nikomu neřeknu, co přesně tím textem myslíme, protože si myslíme,
že to odstraňuje tajemnost písní. Když jsem byl malý, hodně jsem poslouchal hudbu Davida Bowieho a poslouchám ji dodnes a jeho texty byly opravdu krásné. Lišily se od všeho ostatního v té době. Mluvili o životě na jiných
planetách, člověku ve vesmíru a myšlence, že tam venku existuje jiný život, a mě to naprosto fascinovalo. Nevím, jestli jsem potřeboval vědět víc, protože jejich význam byl celý v mé hlavě. Jsou tak trochu jako kniha,
každý si ji dokáže vyložit.“
Make-up jsi ve svém životě používal odjakživa, můžeš nám prozradit, kde jsi se od začátku inspiroval a dal bys nám nějakou radu?
„Mnoho mých superhrdinů bylo nalíčeno, byli fantastičtí, od Davida Bowieho po hraběte Drákulu, který byl podle mého názoru vždy dobře nalíčený. Myslím, že mě ovlivnily i některé hollywoodské filmy z dvacátých let,
ve kterých všichni protagonisté používali make-up, a němečtí impresionisté jako je Kabinet doktora Caligariho, jehož make-up miluji. No, nevím, jak se to stalo, možná jsem při pohledu na ně začal nosit make-up. V 80.
letech jsme byli v období, kdy se tu byl glam rock, punk, rock, disco, což byly v některých ohledech hudební a vizuální hnutí s velmi silnou estetikou. A pak, nikdy jsem nechtěl být v kapele, kde by vám nezáleželo na tom,
jak se oblékáte, jak vypadáte, nebo jak vypadají vaše vlasy. Detaily jsou pro mě důležité. Dokážu strávit hodiny a hodiny s naším grafikem zkoumáním typů písma, jejich velikostí a mezery mezi jednotlivými písmeny, protože
právě ty maličkosti dělají rozdíl, takže jsem nikdy nepochopil, proč se někteří lidé nesnaží, když ráno vstanou, o trochu úsilí navíc.“
A nosíš ještě make-up?
„Dnes jsem měl pár pohovorů, většinou se nalíčím, když mám něco na práci, ale moc toho nedělám. Můj make-up je velmi rychlý. Momentálně raději používám tónovaný hydratační krém než podkladovou bázi, protože to nemusím
přehánět, pokud nemusím natáčet film nebo dělat něco, co vyžaduje specifický make-up pro určité světlo. Zejména pro muže je fajn, když pleť vypadá trochu přirozeněji. Nechci, aby na mě make-up vypadal jako barva na
obličej. Make-up vždy fungoval jako určitá ochrana před vnějším prostředím, klimatem, znečištěním. Rád mám na pleti hydratační krém, nikdy nechybí, protože věřím, že je důležité ho udržovat v co nejlepším stavu.
Používám černou tužku na oči nebo trochu řasenky, někdy pár odstínů na víčka podle toho, kolik mám času. Ale když vím, že budu sedět doma a číst noviny, nenosím make-up.“
Tvůj styl a styl kapely se staly tak ikonickými. Je to esence New Romantic, představovali jste si někdy, že bude tak úspěšný?
„Očividně ne, teď na to ani nemyslím. Nemyslím si, že kapela nebo já jsme modely estetiky, která se kopíruje. Nikdy jsme se nebáli mít vlastní individualitu, mít svůj vlastní vzhled a někdy jít proti tomu, co může
naznačovat móda. To vytváří větší zájem a může vytvořit trend, protože každý se na vás dívá a považuje vás za jiného a zajímavého. A moc to nezabere, když nosíš šátek kolem krku nebo kravatu nebo klobouk nebo sako s
lemováním kolem klop. Jsou to malé detaily, které vynikají. Při výběru scénického oblečení úzce spolupracuji s Jeffrey Bryantem, naším módním návrhářem. Je s námi mnoho let a Jeffrey je opravdu úžasný, navrhuje a
vyrábí oblečení poté, co mu řekneme, co chceme. Společně je upravujeme. Když něco vytvoříme a zkopíruje se to, ikdyž nebudu jmenovat, ale je tu pár docela velkých značek, které si od nás vypůjčily nějaké věci,
uvědomím si, že jsme někoho ovlivnili a to mě přivádí k úsměvu."
Řekl jsi „vypůjčeno“, to je hezký způsob, jak říct, že někdo kopíruje váš styl. Díky za tvůj smyslu pro humor, je takový proto, že jsi Angličan?
„Určitě je to tím, že jsem Angličan, a když vyrosteš v Anglii, když nemáš smysl pro humor, myslím, že nepřežiješ rozhovory mezi přáteli v hospodě nebo u večeře. Je to součást britské kultury. Neustále si děláme
legraci sami ze sebe a jsme ironičtí a sebepodceňující. Jsou mezi námi ostré jazýčky a musíme být pořád opatrní,“ (usmívá se).
Kdybyste chtěl poradit mladé skupině, která nyní začíná, co byste řekl?
„Nejsem dobrý v poskytování rad, jediné, co mám chuť říct, je to, co fungovalo mě. Vždy jsem zůstal věrný svým myšlenkám a nikdy jsem nedovolil lidem změnit moji vizi. Protože pokud jste věrní sami sobě a
něčemu opravdu věříte, uděláte to tak, jak chcete, a jste na to hrdí. Pak to můžete s důvěrou sdělit ostatním, protože víte, že jste do toho, co jste chtěli, vložili své srdce a vášeň. Nenechte tedy ostatní zasahovat
do tohoto procesu, ať už je to manažer nebo nahrávací společnost, vydavatel nebo někdo, kdo vám říká, abyste dělali věci jinak, abyste rozmělnili své nápady. Upřímně řečeno, vždy jsem pracoval ve skupině a naučil
se brát v úvahu názor každého, a tím jsou kritéria ještě obtížnější, ale pokud se někomu nelíbí skladba nebo něco v písni, nikdy to nespatří světlo".
Co vidíš ve své budoucnosti?
„Snažím se neplánovat příliš dopředu. Nikdy nevím, co se v životě stane. Všichni jsme v kapele takoví a to je jeden z důvodů, proč jsme nikdy neohlásili velká světová turné. Obdivuji umělce, kteří to dokážou. Jsme trochu
chaotičtější. Řídíme se svými instinkty a děláme, co považujeme za správné, samozřejmě někdy musíme plánovat. Díváme se na termíny turné na příští rok, mluvíme o dokončení alba, které jsme udělali v roce 2005 s Andy
Taylorem, jmenuje se Reportage, leží v trezoru už dlouho, ale před pár týdny jsme všichni seděli ve studiu, poslouchali to znovu a říkali si, že je čas to dokončit. To je to, co pravděpodobně uděláme
tento rok. Je tam 18 let. Osobně mám rozpracovaných hodně projektů. Dokument o poválečné japonské fotografii, který jsem začal asi před pěti lety a který bych opravdu rád dokončil. John Taylor a já pracujeme na muzikálu,
už deset let, který je téměř hotový a bylo by skvělé ho dokončit. Kdy to všechno bude hotové? Nevím".
Lituješ něčeho velkého?
„Ne, já vím, ještě jsem neskončil. Načrtl jsem pouze povrch věcí, které bych chtěl udělat, ale jsem velmi šťastný, že jsem je udělal, samozřejmě se můžete ohlédnout na cokoli, na píseň, album a říct „mělo to být jinak“.
ale můj názor je, že s odstupem času se to snadno řekne. Vše proběhlo přesně jak jsme chtěli a tak ničeho nelituji. Pracuji v kapele a měli jsme neuvěřitelné štěstí, že máme jeden druhého, protože neexistuje jiná
rytmická sekce než John nebo Roger, se kterou bych chtěl pracovat. A nemyslím si, že je jiný zpěvák, který se mi líbí víc než Simon. Myslím, že má silný a neuvěřitelně výrazný hlas, a i když už jsou to více než
čtyři desetiletí, zjišťuji, že jeho hlas je v mimořádné formě."
Vzpomínka, nejlepší okamžik ve vaší historii jako kapely.
„Příliš mnoho, ale mám-li vybrat jeden, bylo to v roce 2019, kdy jsme hráli u padesátého výročí startu rakety Apollo s prvními třemi muži, kteří přistáli na Měsíci, nebo spíše se dvěma, zatímco druhý obíhal kolem
Měsíce. Sledování přistání na Měsíci v televizi jako 7leté dítě bylo opravdu mimořádnou událostí pro každého z mé generace. Je mi líto, že jsme tam od té doby nikoho neposlali. Takže když jsme hráli k padesátému výročí
přistání na Měsíci v NASA, na Cape Canaveral na Floridě, to bylo výjimečné. Rakety byly uspořádány do půlkruhu a jeviště bylo vpředu. Byl úplněk a měli jsme 300 dronů, které díky umělcům jménem Studio Drift
létalo nad jevištěm, pohybovali se ve formaci, která byla jako vesmír sám o sobě, zatímco jsme hráli samotnou píseň The Universe. Nasamploval jsem zvuky mise NASA, hlasy Armstronga, Aldrina a Collinse a přehrával
jsem je, když stoupaly do vzduchu. Byli jsme asi 200 metrů od místa, kde byla raketa vypuštěna k přistání na Měsíci ve stejný den 50 let předtím. Byl to okamžik, kdy jste se skoro museli štípnout, abyste řekli‚
jsme opravdu tady‘.“
V Black Moonlight máte seanci, jaký je tvůj vztah se smrtí?
„Myslím, že jsme byli dobří v tom, že ten stůl létal vzduchem, nemyslíš? Nevím, jak jsme to udělali. Myslím, že styl videa byl opravdu perfektní díky Jonasovi Akerlundovi (režisér oceněný Grammy, pozn. red.). Natáčení
mě tak bavilo, že jsem každý čtvrtek požádal o seanci. Obávám se, že uplynulo několik čtvrtků a my jsme se stále neocitli u stolu. Čemu věřím? Rozhodně si ani na chvíli nemyslím, že jsme jediná věc, která ve vesmíru
existuje, myslím, že by bylo docela arogantní si myslet, že jsme jediní. Co když existuje život po smrti? Nejsem si úplně jistý, doufám, že ano, doufám, že tam něco je a doufám, že tam budou dobré drinky a pěkné
restaurace a všichni budou mít na sobě ty správné boty a kabáty.“
