VÍTEJTE na Live Aid. Je horké letní odpoledne a já se chystám na vystoupení s Duran
Duran na největším koncertě na Zemi.
Stojím v zákulisí, na místě, kde je slyšet bouřlivé publikum stadionu JFK.
Ohlušující zvuk.
Řekli mi, že pára co se zvedá nad fanoušky je z polévání lidí vodou, zkouší je zchladit
v tom velkém teple. Sladká, pichlavá vůně
marihuany nese se na teplých, vlhkých vlnách vzduchu přicházejícího z
okolí, kde stovky lidí kouří, pijí pivo,
cpou se pizzou a užívají si života. Odhadem tam
čeká 90,000 oddaných fanoušků; ať tak nebo onak,
turnikety byly zaplavené a je tam možná až 120,000
těl, možná i víc. Nikdo to neví jistě.
Obsazení dnešního večera vzbuzuje extázi. Led Zeppelin, členové
Rolling Stones, Bob Dylan, Madonna, Erik Clapton, Tina Turner -
každý je tu. Daří se mi vypít přinejmenším litr
ledového bílého vína a sleduju ze strany pódia jak Jimmy
Page a Robert Plant z Led Zeppelin hrají s bubeníky Philem
Collinsem a Tony Thompsonem ("černý John Bonham") z Power Station.
Adrenalin mě tak pumpuje díky vystoupení Zeppelinů, že na mě vůbec nepůsobí alkohol.
Buďte si jistí, že hrát na jedné akci z takovými legendárními hudebníky, dělá z Live Aid největší
koncert v historii. Dvě miliardy lidí, téměř
polovina obyvatel světa, bude mít možnost sledovat v televizi
jak my pomáháme Africe, poprvé, kdy
západní svět byl svědkem hrůz skrze právě televizi. Myslím si,
že jedna polovina Země jí a sleduje nás, druhá polovina hladoví.
Hollywoodské hvězdy Jack Nicholson, Bette
Midler a Don Johnson představili účinkující. Teď Chevy
Chase s mikrofonem v ruce se k nám otočil a uvádí nás.
"Jste připravení?" Chevy křičí do davu "Tady jsou. .. Duran
Duran!"
Publikum šílí. Jen američani můžou takhle šílet, chceme totiž začít s "A View To A Kill",
naším číslem jedna v Americe. Jsou rádi, že nás vidí a to dokonce i po takových velikánech jako jsou Zeppelini. Najednou jsem na podiu a omračuje mě velikost stadionu a jak se dívám přímo na
těch téměř 120,000 lidí.
Vypadají jako mravenci na tom širokým a nekonečným stadionu
plného mlhy z vlhkého vzduchu. Nevidím jednotlivé
tváře - je to jen směs barvy a hluku a můj "mlhavý"
výhled nemá nic společného s chlastem.
Zvuková stěna vytvořená publikem dosahuje 121
decibelů, nad limitem, který škodí lidskému uchu. Jako vždycky budeme potřebovat
zvýšit hlasitost přinejmenším na 123
decibelů a ne poprvé nás pravděpodobně nebude dobře slyšet.
Tohle není normální vystoupení, tady je daleko víc energie, která nás ovládá,
a není to jen "naše přehlídka" - ikdyž další dvacet minut je vlastně naše.
Pro příštích dvacet minut si musíme přivlastnit publikum.
Takže tady stojím, v rukách kytaru a jsem
pěkně rozpálený. Obvykle nad tím nepřemýšlím, ale dnes ano.
Nezvorej to synu! Některá vystoupení, jsou jako finálový zápas.
Zkusím nepřemýšlet o tom, že mě adrenalin a důležitost toho všeho dostávájí úplně mimo.
Není to stejné jako ve fotbalovém zápase? Jestli neskórujeme, tak se fanoušci obrátí proti nám.
Část mého mozku řídí automatický pilot - paměť ze začátků mnoha koncertů.
Simon Le Bon je po mé pravici, mám za sebou hodně zesilovačů a skupinu mohu
slyšet skrz můj odposlech. Všechno to nejdříve vypadá trochu
chudě, ne jako, když jsem byl na jevišti s Power Station.
Cítím Nickovi klávesy za mnou;
Roger Taylor je připraven nervózně u svých bubnů uprostřed, vidím i
Johna Taylora na vzdálené straně pódia s jeho basovou kytarou na jeho boku.
Basa vypadá ohromně, ale to proto, že je tak moc hubený. Nezdá se, že by skupinu trápila nějaká nervozita
... Pak si všimnu Simonova hlasu.
Vypadá skvěle, ale je to dlouho co jsme byli naposledy na pódiu společně a jeden koncert
nestačí, aby byl hlas v pohodě. Doufám, že moc nepřemýšlí ... "Myšlení" je špatná věc, když vystupujete. Pak, do prdele! Jeho hlas se náhle uvolňuje. . .
"S a vie-yoo-ow to a kill!!!" piští na konci
písně bez možnosti opravy. Dobře, alespoň, že neplave (s rybkami). Šklebím se a kamery zachytí
všechno - znovu všechno na živo, ale co? To nevadí, prostě se to stalo. Hrajeme dál a nakonci skladby nás čeká nekonečný potlesk.
A teď Simon mluví s publikem:
"Ahoj. Dobrý večer do Filadelfie, do celého světa který sleduje tv
, " říká triumfálně. "Dnes večer, jsme tady.... Tohle je píseň s názvem Union Of The Snake"
Pak trochu zpomalíme se "Save A Prayer ".
"Jestli máte ještě nějakou energii, tak bychom vás rádi viděli tančit, " říká Simon publiku a vystoupení končíme písní "Reflex, " další naše nedávné číslo jedna v Americe a publikum blázní, když opouštíme pódium. Docela dobrý výkon po
Zepelinech, myslím si pro sebe, ale který bastard je dal před nás?. . .
V téhle chvíli mělo být všechno perfektní, ale uvnitř nás byl neklid. Když jsme přišli za scénu, nebyla tam žádná skvělá nálada, objímání nebo přátelské úsměvy. Bylo to jako bychom si byli úplně cizí a přitom to bylo naše poslední společné vystoupení.
Popravdě, nemohli jsme být společnš ani v jedné místnosti. Frustrovaní
stálým hašteřením a nepřátelstvím uvnitř Duran Duran, jsme John a já
založili skupinu Power Station s Tony Thompsonem a Robertem Palmerem,
která byla obrovsky úspěšná. Simon a Nick vytvořili jejich vlastní skupinu Arcadia.
Zkouška ve Filadelfii byla absolutní noční můra. Vzduch
byl plný napětí. Nick a já jsme spolu skoro nepromluvili,
Roger vypadal jako smrtka, skoro jako by tam vůbec nebyl a
mohli byste vidět jeho tvář poznamenanou naším životním stylem. Dokonce Simon už nevypadal jako věčný optimista a ještě nedávno dával přednost jeho jachtě před kapelou.
John a já jsme byli smutní. Možná, že jsme vypadali hubení a hladoví
z toho stálého cestování s Duran Duran a Power Station, jenže mi se trápili uvnitř. Byli jsme unavení z pozornosti okolí celých 24 hodin denně, unavení z
pití a drog, z divokého životního stylu.
Live Aid bylo naše první společné vystoupení po několika měsících a měli jsme jen jeden den, abychom si show nacvičili. Nebylo překvapením, že zkoušky byly pohromou…."Krvelační čumilové" byl Rogerův laskavý termín pro lidi okolo nás. Jen dva lidé tomuhle všemu unikli - bratři Berrowsové, moji manažeři....
Byli jsme vítaní tiskem jako Fab Five, nejúspěšnější
britská skupina po Beatles, ale namísto slavení
jsme jen nastoupili do autobusu a mlčky seděli.
Neměli jsme si navzájem vůbec co říct. Když jsme přijeli do ulic, které byli plné věrných fanoušků, v autobuse byla nálada jako bychom jeli na pohřeb. (Asi jsme si uvědomovali, že jedeme na náš vlastní pohřeb). Jen dva lidé cestou mluvili. Byl to Tony, který hrál s Power Station a Led Zeppelin a Danny
Goldberg, který dříve spolupracoval s Led Zeppelin. Já se setkal s Dannym díky Michaelovi Des Barresovi, který nahradil Roberta Palmera v Power Station. Danny byl silná
osobnost a v zákulisí ocenil můj plánovaný odchod z toho šílenství jménem Duran Duran. Byl
to chytrý kluk, ale zdálo se, že ho přitahují problémový umělci. Později se totiž stal manažerem Nirvany a Kurta Cobaina a byl s nimi až do Cobainova úmrtí. Poté se stal členem představenstva Warner Bros Records.
Jak se náš autobus přiblížil k velikému starému JFK Stadionu, mohli jsme si klidně říkat, že jsme ta nejžhavější skupina na světě, ale uvnitř to bylo scela jiné.
Později, když jsem přišel za scénu po vystoupení s Duran Duran jsem cítil první známky pořádné únavy.
Live Aid byla nekonečně dlohá celodenní akce, navíc jsem absolvoval vystoupení s Duran Duran a společně s Johnem i s Power Station. Navzdory únavě jsem ale pozoroval okolí, Boba Dylana na pódiu, Ronnie Wooda a Keith Richardse. Wood a Keith
byli tak mimo, že jejich výkon skončil fiaskem, ale
nikdo to neřešil. Myslím, že lidem stačilo ke štěstí, že je prostě vidí..
Viděl jsem je, když společně přijeli limuzínou už někdy odpoledne a z auta doslova vypadli za histerického Woodova smíchu.
Když přišel čas vrátit se do mého hotelového pokoje, byl jsem mírně grogy, ale moje vlasy stále ještě vypadaly dobře. I Eric Clapton mi později řekl: "Vypadalo to, že budeš potřebovat pomoct…"
V hotelu už byla neobvykle velká společnost. Nikdy jsem neviděl
bar s tolika lidmi, které jsem měl rád. Michael Des Barres
mě představil Jimmy Pageovi a jednu chvíli jsem seděl na
pohovce s Jimmym, Ronnie Woodem, a Keith Richardsem. Michael
udělal prima fotografii. Znal všechny tyhle chlápky ještě ze 70-tých let a přátelil se dokonce i s Keithem. Později jsem se neubránil smíchu. Jejich legendární tváře mi připomínaly hlavy vytesané na Mount Rushmore s mojí maličkostí uprostřed. Přes večkeré to veselí kolem, mé srdce nebylo v té správné náladě a tak jsem těsně před
půlnocí, když už mě chlast zpomalil, odešel do mého apartmá.
Praštil jsem sebou do postele a věděl, že Live Aid by měl být jedním z našich vrcholů, ale to nebyl… a já to tušil. Pro zbytek světa jsme byli velmi úspěšná skupina a vlastně jsme nemohli udělat nic špatně. Bylo nás pět nejbližších přátel a užívali jsme si úspěch, o kterém se jiným kapelám jen zdá. Ale za vším tím krásným, všechno chutnalo trpce a léčit to prací už nešlo. Ležel jsem sám v přítmí hotelového pokoje, zkoušel pomalu, ale z hluboka dýchat a ignorovat stálé hučení v mém levém uchu způsobeném hlasitostí pódiové aparatury.
Ach ne. . .
Náhle se ozvala rána na dveřích. Byl to jeden člen z našeho týmu, řidič.
"Extra T" - to byla má přezdívka -"rezervovali jsme vám stůl na desátou."
F***, myslel jsem si. Extra T? Všechno co chceš je šálek čaje.
Anglický tisk mě nedávno nazval jako "nejdivočejší Wild Boys, " ale já jen už nemohl konzumovat víc chlastu nebo drog.
Už mám dost. Potřebuju si odpočinout od tohohle životního stylu. Na chvíli nám úspěch přinesl štěstí a bohatství z nejdivočejších snů. Ale životní styl, pro který jsme tak pilně pracovali, nás začínal ničit. Bylo skvělé jezdit v rychlých autech, s krásnými modelkami na jachtách v Karibském moři, vše bez nutnosti platit účty (to přišlo později). Ale naskýtá se otázka: Stálo to všechno za to?
Mnoho lidí neví o našich "bojích" s managmentem. Také nevědí o obrovském vyčerpání ze stálého cestování nebo šílených kokainových mejdanů nebo paranoiu a šílenství… 24-hodin na očích.
Naše jméno bylo Duran Duran. Toto je příběh o tom, jak jsme přišli vládnout
světu a téměř všechno jsme ztratili. Připravte se na pořádnou jízdu …..
