Uveřejněno v časopise BRAVO (Německo), č.40, str. 26,27 ze dne 27.9.1990 Překlad (c) 1995 Daniela Volechová
BRAVO: Rozhodli jste se poskytovat znovu rozhovory? Před vydáním vašeho LP "Decade" jste se novinářům vyhýbali. Chtěli jste se snad dobrovolně vzdát vaší popularity? John Taylor: Chtěli jsme se především zbavit našeho starého pop-image. Od roku 1981 jsme byli ustavičně na scéně a pokoušeli se o hudební i osobní změny, jako každá jiná skupina. Dnes už snad není potřeba diskutovat o tom, zda se nám podařilo pop-image odstranit. Skutečnost ovšem je, že nás těší znovu mluvit s časopisem Bravo. Ale je zde i fakt, že jsem ještě před hodinou nevěděl, jestli opravdu přijedeš, aby jsi nás vyzpovídala. Proč jsme, ale učinili tento obrat, na to se mě neptej, na to se musíš zeptat našeho manažera. Na to my nemáme žádný vliv.
BRAVO: Jak dlouho jste pracovali na vašem novém albu "Liberty" a kde se konalo nahrávání? John Taylor: Pracovali jsme na něm něco přes rok. Tenkrát jsme ještě jezdili po turné, poslední se konalo v dubnu 1989, ale dali jsme dohromady mnoho nových písní. Warren Cuccurullo: Vlastní nahrávání pak netrvalo tak dlouho a konalo se v Londýně.
BRAVO: Bydlíte vy dva, Warrene a Sterlingu, ještě stále v New Yorku nebo jste se už nechali přemluvit k přestěhování do
Londýna? Sterling Campbell: Warren a já pocházíme oba z Brooklynu, New York. Na Manhattanu mám ještě starý byt a musím říct, že na New Yorku jsem poměrně dost závislý. Ale pokud bych se měl rozhodnout pro jiné město na světě, byl by to Londýn. A tady v Chelsea jsem také zakotvil. Warren Cuccurullo: Sterling a já bydlíme v Chelsea pět minut od sebe. I pro mě tato změna znamenala hodně. Pocházím z New Yorku, dlouhou dobu jsem žil v Los Angeles, hrál jsem tam ve dvou skupinách. Teď jsem rád, že můžu zapustit kořeny v Evropě. Tady je život rozmanitější, zajímavější a vzrušující. Jen kdyby moje přítelkyně nebydlela tak daleko, žije v Brazílii, má malého syna a já je moc miluji. Ale jak si jistě dovedeš představit, láska na dálku má své světlé i stinné stránky......
(Najednou vstupuje do místnosti Simon LeBon a všichni se k smrti vylekali. Před deseti minutami se nechal ostříhat na ježka!)
Simon LeBon: Teď je právě v Londýně příšerné vedro. Takhle to nudu snášet líp. Krom toho taky plavu denně deset kol v
bazénu.
BRAVO: Jak se ti daří v soukromém životě, co tvá žena Yasmin a malá Amber Rose? Viděla jsem fotografie a slyšela jsem, že jsi vzorný otec. Je to pravda? Simon LeBon: Moje rodina je pro mě vším. Pomáhá mi, abych byl silný, dává mi více sebevědomí, více jistoty. Yasmin je v současnosti velmi zaneprázdněná kvůli její pařížské show, denně se pohybuje mezi Paříží a Londýnem. Často vstává už ve čtyři hodiny ráno a domů přijíždí pozdě večer. Obdivuji, jak přes to všechno stíhá být ještě dobrou matkou. Moje matka je jediná, které svěřujeme péči o naši dceru Amber. Vychovatelku bychom pro naši malou nechtěli.
BRAVO: Vezmeš svou rodinu na propagační turné, abyste si mohli být častěji nablízku? Simon LeBon: Yasmin pojede se mnou do New Yorku, kam letíme nejdříve. Tam ale zůstane a bude pracovat, dokud se z propagace alba "Liberty" nevrátím. Amber Rose zde necháme v péči mé matky. Teď je pro ni v New Yorku příliš horko a dusno. Ale ona a Yasmin jsou pro mě v životě to nejdůležitější, důležitější než hudba, skupina nebo moje kariéra.
BRAVO: U tebe se myslím, Johne, událo v poslední době několik změn, rozešel ses s Reneé Simonsen, máš novou přítelkyni Amandu de Cadenet. Jak vážný je tvůj nový vztah a jak ses vypořádal s rozchodem s Reneé? John Taylor: Rozchod po tak dlouhé době není samozřejmě pro nikoho lehký, ani pro mě ne. Ale něco jsme prožili, zůstavají nám stejní přátelé. S Amandou mám mnoho společného, jsme spolu velmi šťastní. Ale na ženění, tak jako dříve, zatím nepomýšlím. Kdybych se oženil, zaručeně bych skončil zanedlouho před rozvodovým soudem. Dokážu si jen těžko představit, že bych se měl rozhodnout pro jediného člověka ve svém životě.
BRAVO: A ty, Nicku? Koho obdivuješ ve svém životě nejvíce? Svou ženu Julieanne? Nick Rhodes: Julieanne je eso už proto, že je ochotná se mnou žít. To není určitě jednoduché. Proto ji obdivuji.
BRAVO: O tobě Sterlingu, toho víme jen velmi málo. Máš přítelkyni? Jak a kde žiješ? Sterling Campbell: Nemám jednu přítelkyni, mám jich mnoho. Co o mě musíte vědět je, že jsem absolutní rodinný typ. Obdivuji především svou matku, vychovala sama šest kluků v Upper Westside v New Yorku. Jsem z nich nejmladší. Ta stará dáma to neměla vůbec jednoduché. Ona zbytek mé rodiny jsou v mém životě nejdůležitější. Často se mi po nich a mých přátelích stýská. (Hned po rozhovoru s Bravo letí zpátky do New Yorku.) Moje matka je na mě opravdu hrdá, hrdá, že mám práci. Nemůže se dočkat až si bude moci poslechnout nové album Duran Duran. Zanechala teď své práce poradkyně pro alkoholiky, byla pro ni příliš těžká.
BRAVO: Co si vy sami myslíte o vašem novém albu? Nick Rhodes, Simon LeBon, John Taylor: Je to to nejlepší co jsme kdy udělali. Naši oba nováčci Warren a Sterling mnohým k novému rázu desky přispěli. Potřebovali jsme konečně čerstvou krev, nové myšlenky. Sterling Campbell, Warren Cuccurullo: Je to jako bychom nikdy nehráli v jiné kapele. U nás vládla při nahrávání tohoto alba, prvního, při kterém jsme plně patřili k nejaké skupině, absolutní demokracie. Nedá se říci, kdo napsal kterou píseň, nebo kdo vytvořil nějaký tón. Všech pět komponovalo všechny písně.
BRAVO: Máte nějakého favorita mezi písněmi z tohoto alba? Simon LeBon: Moje dnešní nejoblíbenější píseň je "My Antarctica", včera to byl "Downtown", vidíš, že se to denně mění, podle nálady. Nick Rhodes: Stále hrajeme toto album několik měsíců úplně stejně a nikdy mi nevadí slyšet ho znovu. Z toho vidíš, že jsou vesměs všechny písně favority. John Taylor: Jsem s tímto albem bez výhrad spokojený.
BRAVO: Co jste chtěli přesně sdělit písní "Violence Of Summer"? Simon LeBon: Všechno, to znamená např. tady v Londýně surovost zdejšího počasí. Podporuje agresivitu, působí emocionálně i fyzicky. Člověk se rychleji zamiluje, dělá překotná a někdy hloupá rozhodnutí. V textu nechávám přestát oba zamilované jeho násilnost.
BRAVO: Čteš ještě pořád tolik básní, které pak přepracováváš v textech? Simon LeBon: Čtu básně, to je pravda. Ale pokouším se nevpravovat je do svých textů písní, snažím se dostat tam něco ze života, co mě momentálně rozrušuje, udivuje nebo mě těší. To, že jsem vysloveně "čtenářský fanatik", je o mě, myslím, známé. Teď je mým nejoblíbenějším autorem Gabriel Garcia Marquez (Láska v časech cholery).
BRAVO: Je také u Amandy něco nového, co je spojeno s tvým životem, Johne? John Taylor: Jak se může kromě Amandy dít ještě něco důležitějšího? Ale počkej, mám psa, čokoládově zbarveného labradora Ripleye, kterého mi Amanda před časem darovala. Teď jsem - ten, který byl obzvláště rád večer a v noci venku - totálně uvázaný. Ripley si na mě činí veškeré nároky. Chce, abych byl s ním a nechce, abych ho nechával večer samotného. Na tyto povinnosti jsem přistoupil.
BRAVO: Jste jako kapela stále tak informováni o módě, tak styloví jako dříve? Simon LeBon: No jasně, co si myslíš? Máme rádi trička, rádi šokujeme, nosíme věci od předních světových tvůrců. Jsme karnevalová skupina, stále převlečení a ve slavnostní náladě.
