V pátek v pražské T-Mobile Areně nepůsobili Duran Duran dojmem kapely, která se vrací ke starým hitům kvůli nostalgii po zašlých časech. Jsou to především dobří muzikanti a do písní, kterými oslňovali teenagery v osmdesátých letech, vtiskli svoji zkušenost.
Skladby jako Hungry Like The Wolf, Girls On Film, Planet Earth nebo v Česku dostatečně zažitý hit Reflex mají příchuť ověřených evergreenů.
Duran Duran je postavili na kontrastu mezi chladem klávesových nástrojů a horkou rytmikou, ve které pulzují i funkové linky.
Také pomalejší písně Ordinary World nebo Come Undome, které mají věčný soulový žár a působivé melodie, vydrží v čase navzdory módním vlnám.
Jsou to výtečné fúze rocku, popu a černé hudby, se kterými lze i stárnout. Záleží samozřejmě na provedení. Duran Duran, které mohlo Česko zažít poprvé v nejsilnější sestavě s klávesistou Nickem Rhodesem a dalšími třemi Taylory na postech kytaristy, baskytaristy a bubeníka, zvolili rozumnou střední cestu. Pecky z osmdesátých let včetněWild Boys nebo Careless Memories prokládali novinkami z poslední desky Astronaut.
Začali hned písní (Reach Up For The) Sunrise, která nové album otevírá. V průběhu koncertu došlo i na čerstvé věci Chains, Taste The Summer nebo Nice.
Sestava, rozšířená rovněž o doprovodnou vokalistku či hráče na saxofon, by nepůsobila tak dobře bez zpěváka Simona Le Bona. Jeho svěží hlas si zachoval typickou emotivní vypjatost, která přecházela do ležérnosti.
Solidní zvuk, obrazové projekce a šťavnaté koncertní aranže učinily z Duran Duran bytelnou koncertní kapelu, která skutečně může jet na své cestě dál. I když neprodává desky jako zamlada a nemá hity jako Rio, kterým koncert ve spokojené T-Mobile Areně uzavřela.