Mohlo to být tak měsíc po koncertu v Bratislavě, když jsem se přes Facebook dozvěděl, že Duran Duran budou také hrát v Praze.
Okamžitě jsem tuto zprávu přeposlal tátovi s vidinou toho, že obětuje další peníze z rodinného rozpočtu a poprvé ve svém
životě si udělám výlet do našeho hlavního města. O památky mi vůbec nešlo, upřímně mi to stačilo z TV. Navíc v takovém počasí
by mě to spíš otrávilo. Proto jsme nakonec zvolili pozdější spoj, takže nám stačilo přijet 3 hodiny předtím, než se otevřely
dveře O2 Arény. Od svých prarodičů jsem odjížděl v poledne, ve vlaku už na mě čekal táta a v Brně jsme přistoupili ke známým,
kteří do Prahy mířili ze Slovenska. A po 4 hodinách cesty jsme dorazili.
Bylo to taky poprvé, co sem jel metrem. Nebylo to ani zdaleka takové, jaké bych čekal. Trochu mi to připomnělo cestu s mým
dědou, alespoň co se týče rychlosti. Občas mám taky záchvaty klaustrofobie, tu sem ale nepociťoval, i protože jsme tam nebyli
dlouho.
Když jsme se konečně dostali z „podzemí“, zamířili jsme do City Music Clubu, kde byl sraz s ostatními Duranies, kteří se
na koncert netěšili o nic méně, než my. Zaslechl sem tam také různé příběhy, mimo jiné i o kanadském žertíku, kdy jedné z
Duranies někdo na zeď na Facebooku napsal smutnou zprávu o tom, že Simon le Bon zemřel. Někteří se také v naivitě pustili
do komentářů typu jaká je to škoda a jak to hudební průmysl zasáhlo/zasáhne. Na druhou stranu, není to poprvé, co někdo přišel
s podobnou zprávou. Kdysi na apríl prý někdo rozšířil po „fanpages“ na Facebooku zprávu o tom, že teď už bývalý saxofonista
Andy Hamilton, který dřív ke kapele neodmyslitelně patřil, zemřel na rakovinu. Teoreticky se to možná jeví jako geniální
aprílový vtip, ale v praxi je to spíš naopak.
Kolem půl sedmé jsme se z klubu přemístili před O2 Arénu a půl hodiny si počkali, než se dveře otevřou. Bylo tam asi 10
prosklených dveří, takže jsme viděli dovnitř, kde stálo asi 20 bodyguardů. Byly tam také rámy na detekci zbraní a podobných
věcí. Pár vteřin jsem si připadal spíš jako na letišti, protože na slovenském koncertu nic podobného nebylo. Navíc to, že se
na nás někteří z nich dívali jako na Araby, nikoho asi neuklidnilo.
Nikdy jsem si nemyslel, že budu muset běžet, abych se ujistil, že chytnu dobré místo hned pod pódiem, ale vyplatilo se.
Navázal jsem na tradici z Bratislavy a stoupl si do druhé řady, tentokrát spíš uprostřed pódia, před Simonem. Nakonec byla
aréna spíše poloprázdná (možná i kvůli tomu, že propagaci moc pozornosti nevěnovali, cestou na koncert jsme viděli jen dva
nebo tři plakáty). Ale i tak se poloprázdná O2 Aréna vzhledem ke své kapacitě rovnala počtu lidí, kteří přišli na slovenský
koncert. Na druhou stranu ti, co stáli, se více tlačili dopředu, takže aspoň u nás vepředu moc místa nebylo. Za námi byl mladý
slovenský pár, který si stěžoval (asi) na náš batoh, což bylo vtipné, protože hned za mýma nohama měli svůj.
Jako předkapela vystoupilo pětičlenné české duo Cartonnage. Měli 2 bubeníky jako Sigue Sigue Sputnik a zpěvačku oblečenou
trochu jako Lady GaGa. Pokud jsem dobře slyšel, zpívala v několika jazycích. Zpětně můžu říct, že na koncertě vypadala
dokonce líp než ve videoklipech. Zahráli několik velice dobrých skladeb, které bych zařadil někam do synthpopu a nastalo
dlouhé ticho. Na pódiu se objevili technici a různí pracovníci, kteří vše připravovali pro hvězdy večera. Před námi stály
tři Holanďanky, které si iniciativně začali všechny ty pracovníky fotit. Asi pro ně byli zajímavější než pohledná Vanda Choco
z Cartonnage.
Během této technické přestávky jsem viděl několik povědomých lidí, včetně nepřehlédnutelného černocha, který Johnovy ladil
baskytary. Poprvé jsem také začal přemýšlet o setlistu. Oproti únoru vypadly The Man Who Stole a Leopard, White Lines a
Being Followed, které nahradily Save a Prayer, Careless Memories a Is There Something I Should Know? Přestože miluju Save
a Prayer, musím se přiznat, že jsem se mnohem víc těšil na Careless Memories a Is There Something I Should Know? Čekal
jsem od nich, že budou znít stejně dobře, jako je znám z DVD a různých nahrávek. Proto hrozilo, že se zklamu, pokud tomu
tak nebude.
Jak je zvykem, Duran Duran svoji show odstarovali s mírným zpožděním proti původním plánům. Myslím si ale, že to nikomu
nijak extra nevadilo. Už si nevybavuji, kdy přesně O2 Aréna a její těsné okolí zaslechlo orchestrální intro v podobě Return
to Now, běhěm něhož Durani, Dom Brown (který oficiálně není členem kapely, proto ho proti svému přesvědčení píšu zvlášť)
a Simon Willescroft nastoupili na pódium, ale reakce z naší strany byla taková, že kdyby zavřeli oči, těžko by hádali,
že aréna je ve skutečnosti poloprázdná. Už během první skladby, Before the Rain, jsem si uvědomil, že zvuk je oproti
Inchebě opravdu sto a jedna. Každou sekundu koncertu jsem si proto užíval naplno a nepřemýšlel jsem nad tím, že za dvě
hodiny skončí. Pokud v nebi mají aparaturu a hrají DD, zní to asi nějak podobně. Simon W. stál bokem k Nickovi a pomáhal mu
s klávesami, ale myslím že to, co většinu lidí zaujalo, byly Simonovy gesta, kterými je pověstný. Na pozadí, na 3 obrazovkách
běžely záběry ze sovětského Ruska, z nějaké revoluce.
Po této skladbě jsme se obrovským krokem vrátili ze současnosti na začátek kariéry s debutovým singlem Planet Earth. Tato
skladba se během koncertů od roku 1981 prakticky nezměnila, kromě „megamixu“ s All She Wants Is během Big Live Thing. Pro
toto turné ale naši „Wild Boys“ pozměnili intro a vytvořili něco mezi „night“ verzí a verzí z alba. Roger na bicí s Nickovou
slavnou sekvencí, kterou Planet Earth začíná, ke kterým se brzy připojil John se svojí nepopsatelně úžasnou basovou linkou.
Ta zněla daleko líp, než jsem si vůbec dokázal představit. Pochopil jsem, proč ho všechny holky tak milovali/milují. Příjemně
překvapil i Dom, který svojí energií, kterou vynaložil do hraní této klasiky, umlčel i ty, kteří dřív nechtěli o tom, že by
měl být oficiálním členem kapely, ani slyšet. Mně osobně Dom nikdy nevadil. Beru vše tak, jak to je. Ať už hrál na kytaru Andy,
Warren nebo teď Dom; Steve nebo Sterling na bicí nebo Wes na baskytaru, jsou to vše dobří hudebníci a ruku na srdce, bez
těchto všech by Duran Duran nebyli tím, co dnes jsou.
„Dobrý večer, Praho!“ přivítal nás Simon. Musím říct, že na jazyky má talent (a kdyby tohle četl, určitě by si to přebral jako
dvojsmysl). Taky musím říct, že se spletl. Nebyl to totiž dobrý, ale fantastický večer. Kromě třech skladeb to byl ten samý
setlist, ale jak jsem již řekl, zážitek to byl úplně jiný než v Bratislavě. Najednou jsem si uvědomil, že někdo chybí…ano!
Anna! Kde jde?! Do teď doprovodné vokály, které šly bohužel sotva slyšet, odzpíval Dom s Johnem. Je pravda, co se říkalo, že
je těhotná? Nebo jí jen nebylo dobře?
Ale ne! Objevila se na pódiu po A View to a Kill. Naštěstí Simon vyzpíval všechny ty vysoké noty, na rozdíl od roku 1985.
Taky nepředváděl to, co mnozí přezdívají jako „swan dive“, díkybohu! Ten, kdo se o Duran Duran zajímá jen okrajově, by nikdy
neřekl, že to ještě před rokem vypadalo, že se Simonovým hlasem je konec. A View to a Kill v dobrém slova smyslu „zabil“ Nick.
Bez něj by AVTAK byla nuda. To samé platí i o následující skladbě, kterou byla titulní skladba nejnovějšího alba All You Need
Is Now. Simon ji uvedl, jak je zvykem, tím, že je důležité žít současností. Zezačátku jsem tuto skladbu sice nepřeskakoval,
ale moc jsem ji nemusel. Postupně jsem si ji ale zamiloval a živě ten klávesový riff, který Simon popisuje jako „něco, co jste
nikdy předtím neslyšeli“, nezní zdaleka tak prapodivně jako na CD. Zní sice stejně retro, ale zároveň, jak by možná řekl
John, „fresh“.
Byl to skvělý zážitek, od začátku koncertu se kapela usmívala, hlavně teda John, užívajíc si každou notu. Nemyslím si, že by
byli moc naštvaní, že aréna byla poloprázdná. Navíc podle fotky, co John „tweetnul“ se kapele Praha neomrzela. Česko možná
nemá tolik fanoušků, jako třeba Itálie nebo rodná Velká Británie; za to jsou však fanoušci více oddaní.
Po All You Need Is Now přichází moje oblíbená část, které jsem se zároveň trochu strachoval. Simon schází z pódia s jasným
cílem – najít nějakého Čecha, co by odzpíval počáteční část následujícího songu The Reflex. Nakonec se přihlásili čtyři a
odzpívali to společně. Potom už Simonovi nezbylo než jim říct, co se od nich čeká a říct Nickovi, aby to všechno spustil.
Nick začal hrát onu (pro mne) úžasnou melodii, kterou jste určitě zaregistrovali v refrénu už ve verzi ze singlu. Že jste ji
tam neslyšeli? Já dřív taky ne!
Pokud se nepletu, bylo to poprvé, co to společně zpívalo více lidí. Po několika okamžicích se Simon přesunul směrem doprava
(Simonova pravá strana). Nechal také zpíval malou holku z druhé řady, co seděla tátovi za krkem. Postaral se jí tak o
skvělý zážitek, na který jen tak nezapomene. Zhruba ve stejné chvíli, jako začali ti čtyři odvážlivci zpívat, se vedle nás
utábořily dvě holky zhruba stejného věku, jako já. Znaly všechny texty a na jedné jsem mohl nechat oči.
The Reflex jsem vždy bral jako takovou oddechovku. Přiznám se, že jsem nikdy moc nepřemýšlel, o čem vlastně je. Protože
stejně jako u mnoha dalších písní bych na to stejně nepřišel. S Annou jsme si zazpívali tu část před refrénem a celkově
jsem si tuto skladbu jako vždy užil. To se však nedá říct o následující skladbě, kterou byla Come Undone. Nevadí mi, patří
k tomu lepšímu, ale v setlistu bych ji vyměnil za něco jiného, sám nevím proč. Uvítal bych něco víc energického nebo méně
známého, jako Late Bar nebo My Own Way. Tento názor s mnohými sdílím. No, na rozdíl od Bratislavy jsme aspoň Doma během
Come Undone pořádně slyšeli a taky musím pochválit Annu za její naprosto bezchybné vokály a taky ty Simonovy ke konci.
Anna pokračovala stejně skvěle během další skladby, novinky Safe. Řekl bych, že málem, jak se v Česku říká, nakopala zadek Aně
Matronic ze Scissor Sisters, která tuto skladbu nazpívala na album. Ano, originál sice zůstane sice originál, ale na druhou
stranu, dřív jsem vokály v podání Anny Ross nesnášel, takže na tom přece jenom něco bude. Na první pohled šlo taky vidět, že
tato skladba Johna opravdu baví. Je to taková novodobá obdoba Notorious, aspoň co se basy týče. Taky se mi dost líbilo, jak
byl Simon ve svých vokálech v mezihře spontánní.
Nastává delší ticho, v řádech sekund, ale nám to připadalo jako věčnost. Najednou Simon s Rogerem začínají celosvětový hit z
roku 1983 a můj sen se stává skutečností. Nedalo mi to, abych se taky nepřipojil. Když se „Please Please tell me now“ ozvalo
potřetí, už asi nedokázal odolat nikdo. Pochopil jsem, proč tenkrát fanynky tolik křičely a omdlévaly. Nebylo to jako tenkrát
v roce 1987, zahráli ji mnohem lépe. Byl jsem 100% šťastný, protože jsem se nezklamal. A klávesy, které jsem na této skladbě
vždy tak miloval, jsem si mohl užívat naplno. Nedokážu si představit atmosféru, kdyby aréna byla plná. Vůbec by mi nevadila
hodinová verze této skladby, pořád by mne bavila.
Duran Duran je opravdu kapela stvořená pro party pro lidi, jako jsem já. A tato party pokračovala s další skladbou, tématem i
videoklipem trochu příbuznou, Girl Panic! Začala videoprojekcí a Nick potom odstartoval svým intrem, které doprovodil zvukem
fotoaparátu. Čekal jsem delší verzi, jako na ostatních koncertech a vyplnilo se. Na videu se objevila Eva Herzigová se svou
legendární hláškou „That’s Rock ‚n‘ Roll!“ a nikdo by si nedovolil tvrdit, že by se mýlila. Tyhle věci prostě miluju, ať už
jsou to intra v Girls On Film nebo takovýto jam.
Energie proudící v publiku by se dala měřit jedině v megajoulech, takže bylo rozumným krokem na tuto pozici v setlistu, těšně
za Girl Panic! zařadit Save a Prayer. Simon už byl připraven se svojí akustickou kytarou a i ti, kteří setlist neznali, věděli,
o co půjde. To už Nick začínal svojí sekvencí, která je tak magická, že nenechá nikoho v klidu. Byl to jako sen. Jeden z
okamžiků, kdy hned zapomenete na všechno špatné a jen se necháte unášet melodií nebo se zaposloucháte do slov. Tato skladba
vám vykouzlí úsměv na tváři, kdykoliv ji slyšíte. Někdy vám zároveň vžene slzy do očí. Ano, tak magická atmosféra a ještě
znásobená tím, že se vše odehrává živě a vidím to z druhé řady.
Všechny tyhle emoce ve mne Save a Prayer opravdu zanechala. Ale nával emocí trochu utlumila skladba Notorious ze stejnojmenného
alba. Hodně fanoušků by z tohoto alba radši slyšelo Skin Trade nebo Vertigo, ale i tak je Notorious skvělá skladba. Vždy se mi
vybaví Andy a jeho skvělý výkon na Personal Festu v Buenos Aires z roku 2005, ale Dom ji zahrál taky dost dobře. A i kdyby ne,
vždy tu bude Nick, který stejný riff hraje na klávesy, takže by celou situaci zachránil. Jen mne trochu mrzelo, že ji nezahráli
jako na SWU Festivalu minulý rok, kdy z ní udělali osmiminutovou verzi. A taky, kdybych ji neměl tolik „naposlouchanou“, užil
bych si ji mnohem víc.
Mnohem víc jsem si však užil následující skladbu, druhý singl kapely Careless Memories. I když jsem si nemyslel, že překonají
to, co jsem slyšel na záznamu z koncertu z Londýna, který se uskutečnil v roce 2005, nebo napůl živou verzi z Arény. Přesto
jsem však doufal, že předvedou alespoň něco srovnatelného. Nespletl jsem se. Tato verze se té z alba podobala o něco víc, než
ta, kterou znám z Arény. Byla přesně taková, jaká má být. Temná, agresivní, ale zároveň nepostrádala to čiré synthpopové jádro.
Nejvíc se mi asi líbil Nickův riff během mezihry (ano, v osmdesátém čtvrtém ho nehrál). Když se do Careless Memories
zaposloucháte, zjistíte také, že má úžasnou basovou linku. Nejde ani popsat, jak šťastný jsem byl.
Skončil dvanáctý song a na řadě byla comebacková hitovka z roku 1993 Ordinary World. Mnozí mě možná nazvou špatným fanouškem,
ale poslední dobou jsem tuto skladbu slyšel tolikrát, že pro mne kromě úžasného zvuku a kapelou naživo jen pár metrů přede
mnou nebyla nic převratného nebo nového. Zvlášť hned po Careless Memories. Na druhé straně ta holka vedle mne si skladbu
opravdu užívala. Také musím vyzdvihnout Simonovy vokály, protože například část „Any world is my world“ zazpíval naprosto
úžasně.
Následovala finální část večera nacpaná energickými skladbami. První z nich byla Hungry like the Wolf. Ano, málokdy se stalo,
že tato skladba chyběla v setlistu, ale slyšeli jsme ji v tolika různých verzích, že není zdaleka tak ohraná. I tato verze se
kapku liší od originálu. Začíná základním beatem, ke kterému se pak přidají ostatní. Tento beat také obsahuje to, kvůli čemu
jsem byl tak nadšený, když se na internetu objevil multitrack. Jedná se o ten slavný šestiúhelníkový elektronický kit. Ten zněl
naživo v O2 Aréně nepopsatelně. Také to bylo poprvé, co jsem si během této skladby nevzpomněl na Andyho, protože Dom skladbu
zahrál naprosto bezchybně. Tuto skladbu si určitě zpívali i ti, co na koncert přišli jenom proto, že v Česku hraje slavná
kapela.
Poté Simon někde „našel“ velké zrcadlo, kterým mezi nás odrážel ostré světlo. Takové, které vám svítí do očí při východu
slunce. Ano, další skladbou byla Sunrise. V ní se nikdo nemůže vyrovnat Andymu, ale Dom nasadil laťku i tak dost vysoko.
Přestože mnozí tvrdí, že je to jedna z nejlepších skladeb, já ji nikdy nějak zvlášť nemiloval (netvrdím, že nepatří k tomu
lepšímu), ale i tak jsem si refrény zpíval. Tomu prostě nešlo odolat, už jen proto, že nás k tomu Simon vyzval. Nevím, jak si
tuto skladbu vykládají ostatní, ale pro mne je o nepromarnění šance, využití příležitosti „dotknout se nebe“ a cítit se tak
skvěle. Pro mne je to tak perfektní motivační song.
Poslední skladbou, než kapela opustila poprvé pódium, byl megamix Wild Boys a Relax od Frankie Goes To Hollywood. Tuto kombinaci
už jsem slyšel v jednom remixu na YouTube. Že by ho někdo z kapely slyšel a nechal se inspirovat? Kdo ví! Ostatně, nebylo by to
poprvé. Protože sólo, které Simon W. zahrál na svůj saxofon během Notorious na koncertě na SWU Festivalu v Brazílii, se také
dřív objevilo v remixu.
Tato verze Wild Boys se mi líbí víc, než studiová. Možná se mi to zdá, ale podle mě se Simon nesnaží násilně zpívat refrén tak
vysoko, proto to zní daleko lépe. Jsem rád, že ji namíchali zrovna s Relax, protože je to jedná ze tří skladeb od Frankie Goes
to Hollywood, které se mi líbí. Na koncert jsem přišel, abych si poslechl hity Duranů, a nic nemůže překonat originál. Na druhou
stranu je to jako s Perfect Day – coververze v té nejlepší podobě a věřím, že především Nick se Simonem si ji užívají…
Také u Wild Boys nás Simon nechal, abychom si refrén zazpívali. V této chvíli kapela opouští pódium, ale ne nadlouho. Každý
věděl, že tato show nemůže skončit bez Girls on Film a Ria. Upřímně miluju dlouhé verze skladeb, takže Girls On Film, kdy Simon
představuje kapelu, je něco, co bych mohl poslouchat celý den. Roger zahrál to nejúžasnější sólo, jaké si dokážete představit a
také interakce ze strany Simona byla o mnoho lepší, než v Bratislavě. Navíc jsme si všichni mohli zakřičet „Play the fuckin‘
bass, John!“. Poté Simon vyzval jednu z českých fanynek, aby ho hezky česky představila. Této úlohy se zhostila zodpovědně.
Jinak to byla výborně zahraná kombinace studiové a 12‘‘ verze.
Posledních 7 minut patřilo ikoně osmdesátých let (zvukově i obrazově) Riu. Vím, že se budu opakovat, ale tahle skladba má tu
nejúžasnější basovou linku, přestože se opakuje. Rio by prostě roztančilo i invalidu. Samozřejmě to neplatilo pro sekuriťáky.
Ti si možná koncert taky užili, ale skvěle to maskovali. Rio taky proslavilo saxofonové sólo. I kvůli němu je tato skladba
typická pro osmdesátky. Několikrát se toto sólo také objevilo mezi deseti nejlepšími. Když zapnete rádio a hraje Rio, trvá tak
do dvou vteřin, než poznáte, o jakou skladbu jde.
Rio vzalo poslední zbytky energie, co jsem měl. Ano, refrén přímo sváděl k tomu, abych si zahrál na Simona a zazpíval si ho.
Na konci také předvedli úžasné zakončení, které jakoby trvalo věčnost stejně jako v osmdesátém čtvrtém. Přirovnal bych to k
zakončení silvestrovského ohňostroje…fenomenální!
Poté kapela nadobro opustila pódium a já byl tak šťastný, že jsem si myslel, že sním. Během koncertu se také všichni z kapely
podívali mým směrem, i když je možná spíše zaujaly příslušnice opačného pohlaví přede mnou (nemyslím to ve zlém, ani v dobrém),
kromě Rogera, pochopitelně. Šel jsem si koupit tričko a přes zklamání, že neprodávají už to s nápisem Girl Panic, jsem si jedno
vybral. Bylo dražší, než jsem čekal a než stála v Bratislavě, ale i tak to stálo za to. Nemohl jsem odejít (alespoň) bez
trička. Za své známky bych spíše od táty zasloužil nakopat, ale i tak mi ho koupil (jako oddanému Duranie).
Po koncertě jsme znova šli do klubu. Mluvili jsme o Diamond In The Mind, které mělo být za pár dní vydáno, zatímco v pozadí
hrály pochopitelně hity od Duranů. Párkrát jsme se vyfotili, někteří si dali něco k pití, jiné spíš zajímalo jídlo. Také jsem
dostal obrovský plakát (za což musím poděkovat Romanovi), takže až vymaluju pokoj, bude mít místo nad postelí.
Vraceli jsme se zpět prakticky ve stejném složení, jako jsme přijeli. Do Brna jsme přijeli autem (taktéž, díky Romanovi),
v rádiu samozřejmě znova…Duran Duran (ne, neměli jsme za ten večer dost). Pár okamžiků jsem spal, během Notorious. Nikdy bych
si nemyslel, že zrovna u této skladby usnu. Z Brna jsme odjeli prvním vlakem. Já zůstal u prarodičů a táta odjel domů. Ve
vlaku jsem taky na pár okamžiků usnul. Ale byl to ten nejefektivnější spánek, jaký jsem zažil. Necítil jsem se zdaleka tak
vyčerpaný, jako jsem myslel, že budu.
Doufám, že jste vydrželi číst až do konce. Děkuju za pozornost a strávený čas.
Setlist:
00. Intro (Return to Now)
01. Before The Rain
02. Planet Earth
03. A View To A Kill
04. All You Need Is Now
05. The Reflex
06. Come Undone
07. Safe
08. Is There Something I Should Know?
09. Girl Panic!
10. Save A Prayer
11. Notorious
12. Careless Memories
13. Ordinary World
14. Hungry Like the Wolf
15. Sunrise
16. Wild Boys / Relax
Encore:
17. Girls on Film + Band Intros
18. Rio
