Duran Duran Forever · http://www.duranduran.cz/

Bratislava 2012 - Review

Duran Duran live, Incheba Arena, Bratislava, Slovensko, 1.února 2012. © 2012 Daniel Richter

Ve středu 1. února 2012 jsem si udělal předčasné jarní prázdniny, abych se vydal do Bratislavy za událostí, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Kapelu Duran Duran jsem díky svému tátovi miloval odjakživa. I když jsem kolem 13. roku života prakticky žil hip hopem, Duran Duran tady byli se mnou. Doprovázeli mne, ať už se stalo cokoliv. Byla to pro mne více než hudba, byl to celý životní styl a fanouškovská oddanost.

Když jsem se dozvěděl, že budou v únoru hrát v Bratislavě, měl jsem najednou o dárku, který budu od rodičů chtít ke svým osmnáctinám, zcela jasno. Táta říkal, že by se mnou jel na koncert do Vídně, ale že už se na takový výlet necítí. Prý kdyby hráli v Bratislavě, bylo by to úplně o něčem jiném a nenechal by si to ujít. Netrvalo ani týden a objevilo se oznámení o koncertě na Slovensku.

První únor se blížil mílovými kroky a já pořád nemohl uvěřit, že si po necelých 18 letech splním svůj sen a uvidím naživo legendy popu, které jsem zatím znal jen z obrázků, videa a audionahrávek. I když jsem večer před koncertem odjížděl z internátu, bylo to pro mne jako sen.

Do Bratislavy jsme vyjeli prakticky ráno. Ze školy jsem byl zvyklý na vstávání, proto to pro mne nebyl až takový problém. Daleko více mi vadily teploty, které sahali k bezmála -20°C. Na místo jsme přijeli kolem čtvrté hodiny odpolední. Když jsme si trochu prošli město, šli jsme si sednout do restaurace. Upřímně jsem neměl na nic chuť a navíc jsem jedl v autě (pozn. Vybíravý jsem, pouze když mám hlad).

Do Incheby jsme dorazili něco po šesté, nechali si bundy v šatně a prohlédli si nabídku triček. Nakonec jsem si nechal výběr na později a přesunuli jsme se do hlavní haly. Brzký příchod nám zajistil místo v druhé řadě, pod levou stranou podia, kde stává John. Před námi mladší německý pár, hned vedle pak něco, co u srdce zahřeje snad každého fandu Duran Duran – táta s malým synem. Pravděpodobně jeho první koncert. Jak už jsem slyšel od jiných, je skvělé vidět pohromadě tři generace notující si ty stejné hitovky.

Předskokani začali hrát víceméně podle plánu, v osm. O kapele Lavagance jsem předtím neslyšel, což je škoda, protože ve mě svým vystoupením zanechali velice dobrý pocit. Co si do teď nemohu vynachválit, bylo chytré využití Vocoderu (nebo Talkboxu - nevím přesně, jak se ten efekt jmenuje). Lavagance odehráli 4 skladby. Mohli sice hrát déle, ale „půdu“ pro DD připravili více než skvěle. Následovala dlouhá pauza, během které zvukaři mimo jiné i několikrát ladili baskytary.

Po bezmála hodině začala z repráků hrát orchestrální předělávka titulní skladby nového alba, s jejímž koncem Durani nastoupili na scénu. Dav již šílel. Samotný koncert odstartovala skladba Before The Rain. Vždy jsem ji miloval. I proto jsem již pod mikinou skrýval husí kůži. „Dobrý večer, Bratislava! Dobrý večer, Slovakia!“ přivítal plnou Incheba arénu Simon. Od nového materiálu poté rychle sklouzli ke kořenům, a to k debutu Planet Earth, kterým před 31 lety prorazili. Nezněl však o nic míň svěže, než tenkrát, když ještě nebyl během koncertů odehrán snad tisíckrát a stejně ochotně jako tenkrát publikum Simonovi „pomohlo“ s refrénem. Následovala bondovka A View To A Kill. I přes svůj věk uzpíval Simon refrén s jistotou a sebevědomím. Přesvědčil nás tak, že jsme mu nehodu z koncertu na Live Aid odpustili právem. Na klasiku navázali novými skladbami – All You Need Is Now a Being Followed. Skladbě Being Followed předcházel příběh z úst Nicka. Vyprávěl o klipu k Out Of My Mind a setkání s jistým rakouským umělcem, který byl z jistých důvodů pronásledován.

Podruhé jsme cestovali časem, tentokrát do období, kdy jsem se narodil, když kapela oživila druhé stejnojmenné album z roku 1993 skladbou Come Undone. Trochu víc kytary a k úplné radosti by mi nechybělo nic. Ne, že by Dom nebyl skvělý kytarista (to už všem dokázal ve skladbách jako Mediterranea), ale něco tomu prostě chybělo. Také John, který koncert na druhou stranu skvěle oživil interakcemi s publikem, mohl do skladby vnést trochu více elánu. Naštěstí si to vynahradil v ostatních skladbách.

Je čas se vrátit do přítomnosti se skladbou, která v mnohých vyvolala naprosto stejné pocity, jako kdysi Notorious, skvěle odehranou novinkou Safe. Po ní potom přišel čas na jednu z oblíbených částí celé show – The Reflex. Simon, jak už je na AYNIN turné zvykem, sestoupil z podia, aby si z prvních řad vybral člověka, který skladbu odstartuje. Shodou okolní si vybral svého jmenovce. Poté vyzval Nicka, aby je doprovodil klávesami. Těžko říct, jak si Simon vedl, protože jsem ho téměř neslyšel. Naštěstí jsme se vzápětí všichni přidali. Na druhou stranu to pro něj ale bude nezapomenutelný zážitek, který mu nejeden z nás tiše závidí.



V následující skladbě, The Man Who Stole a Leopard, se výkonu, který na desce předvedla Kelis, nemůže nikdo přiblížit, nicméně Anna se o to pokusila a za sebe mohu říct, že příjemně překvapila. Jeden z nejlepších okamžiků večera pro mne však nastal jen o několik minut později se skladbou Girl Panic. Simon Willescroft, který Nickovi během Before The Rain pomohl s klávesami a během koncertu skladby oživoval saxofonem, se pro tuto skladbu za perkuse a i tady předvedl vynikající výkon. Na konec skladby navíc přidali něco, co bych přirovnal k Notorious z turné v letech 88-89. Tehdy také potěšili ve formě přídavku ke skladbě.

Nyní se vracíme časem o 29 let zpět, cestou se však ztratil Simon, proto se v setlistu objevila instrumentálka Tiger Tiger. Ztráta Simona naštěstí netrvala dlouho a DD tak jeli dál s cover verzí White Lines, během které ukázali, že stále ještě mají povahu „Wild Boys“ a během své 30tileté cesty hudební scénou neztratili nic na své síle, a kterou vzápětí vystřídal protiklad, pomalá balada Ordinary World. Odehraná byla o poznání lépe, než „dvojče“ Come Undone. Se Simonem jsme si pak mohli zazpívat Notorious a klasiku Hungry Like The Wolf, vybít poslední zbytky energie u Sunrise nebo uchutnat kousek Frankie Goes To Hollywood během Wild Boys. Přídavek potom tvořily Girls On Film a Rio.

První z nich se tradičně kapku protáhla. Během Rogerova sóla před třetím refrénem to vypadalo jako by Simon měl problémy s kalhotami. Když se konečně otočil zpět k nám, svým výrazem se nás pokusil přesvědčit o tom, že to určitě není tak, jak to vypadalo. Myslím, že když Simon představuje členy kapely, jde v dnešní době spíš o ty sóla. Z nich mě nejvíc zaujal Roger a samozřejmě jsme si nemohli odpustit pokřik „Play the fuckin‘ bass, John“. Také Krystina, kterou si Simon vybral, nepotřebovala žádnou nápovědu, aby ho představila přesně tak, jak si to přál slyšet.

Poslední skladbu večera, Rio si nejeden z nás poctivě odzpíval celou a našli se i takový, kteří Simona podpořili i před refrénem v „uno, dos, tres, quatro“ a závěr byl po zvukové stránce skoro tak fenomenální, jako tenkrát, když po nich šílely náctileté holky a hromadně omdlévaly. DD tak potvrdili, že jsou opravdu ve skvělé kondici a dokážou bez větších známek únavy odehrát výborné turné. Nemůžete čekat, že bude bez přestávky běhat od jedné strany podia k druhé, ale rukama v kapsách také nestál. To samé někteří podle reakcí na internetu čekali od Rogera, což si upřímně nedokážu představit. Ten samý člověk ale vyčetl i Andymu jeho průměrnost během tohoto večera, takže bych tuto kritiku smrtelně vážně asi nebral.

Po koncertě jsem si koupil kalendář a tričko. Kalendář už visí na stěně a tričko mi všichni chválili. Vím, že ještě ani neskončil únor, ale již teď mohu s jistotou říct, že tento večer pro mne znamená ty nejlepší chvíle tohoto roku a jedny z nejlepších okamžiků vůbec. Teď už vím, že ostatní měli pravdu, když mi říkali, že prvním koncertem všechno jen začne a budu zoufale chtít na další koncert.
© 1999-2017 Romanduran | Duranduran.cz | Facebook | Code by katemihalikova.cz | Generated: 0.0077s | ↑↑ Top