Duran Duran Forever · http://www.duranduran.cz/

Interview s Duran Duran

Interview with Duran Duran, July 10th, 2009, © 2009 Malcolm Mackenzie (The London Paper)
Překlad © 2009 Jellyfish.dc

Před vystoupením Duran duran na festivalu Lovebox se Nick Rhodes, Roger Taylor a Simon LeBon rozpovídali o 80-tých letech, duranistech a holinkách.

Jak se Duran Duran cítí co se týče festivalů? Předpokládám, že hraní v holinkách a větrovkách není zrovna podle vašich představ.
NR: Jó, to je právě to proč jsme se tomu vyhýbali. To myslím vážně. Přece se nepotáhnete ven v takovým počasí ve svých Laboutinkách.
SLB: My tak nějak pocházíme z generace ještě před festivaly. Okolo nás tady vždycky bylo pár festivalů, ale až v posledních 15-ti letech se stali mnohem důležitějšími. A já si je opravdu užívám. Vůbec mi nevadí hrát venku v blátě a dešti. Ale co mi moc nesedí, je dělit se o vystoupení s tolika dalšími. Kolikrát jste už na začátku první skladby a fanoušci ještě stále „doposlouchávají“ někoho jiného a teprve pak se přijdou podívat na vás.

Na vašem posledním albu jste pracovali s Timbalandem a nyní pracujete s Markem Ronsonem. Proč chtějí ti největší producenti na světě pracovat zrovna s vámi?
NR: No, vypadá to, že v lidech vzbuzujeme zvědavost. A Mark byl náš velký fanoušek. Měli jsme společnou show v Paříži v loňském roce a on pro nás namixoval nějaké z našich starších songů – zpomalil je nebo zrychlil apod.
RT: Mark má tenhle zábavný příběh – když byl ještě malý, tak šel ke kadeřníkovi s tím, aby ho ostříhal jako Johna Taylora. Kadeřník nad jeho účesem strávil víc jak hodinu. Když se pak uviděl v zrcadle tak řekl: „Tohle není John Taylor, tohle je Nick Rhodes.“ Byl obrovsky zklamaný, jak si určitě dokážete představit.

Jaké jsou vaše nejhezčí vzpomínky na nahrávání s Justinem Timberlakem a Timbalandem?
SLB: Dva nezapomenutelné momenty. Dělal jsem s Justinem vokály do skladby „Nite-Runner“, kterou i produkoval a právě jeho zkušenosti a odborné znalosti mi dopomohli k tomu, abych udělal to, co bych nikdy předtím nezvládnul. Vylepšil mě jako zpěváka za což mu patří můj dík. Ten druhý moment byl s Timbalandem, když jsme ho přesvědšili, aby pro nás napsal song po svém. Šli jsme potom do studia a začali hrát. Na začátku byl hodně skeptický, ale pak se začalo asi něco dít, protože jste mohli vidět, jak se mu zvedá obočí společně s přicházejícím úsměvem. A pak říká: „Hej, to je fakt dobrý... a zábavný.“ Bylo to, když jsme napsali píseň „Skin Divers“.

Myslíte si, že příští Ronsonova nahrávka zaujme lidi víc?
SLB: No, tak já nepředpokládám, že by jsme dělali nějakou jinou nahrávku, kdyby jsme si mysleli, že lidi nezaujme. Akorát to musíte vydržet zkoušet. Já bych to vůbec nedělal, kdybych si myslel, že se tím nic nezmění. Je to úplně jiná nahrávka oproti albu „Red Carpet Massacre“. Mark má jasnou představu jaký styl Duran Duran chce slyšet. Je to hodně podobné Riu a prvnímu našemu albu. Mark říká: „Chci udělat album, který budou chtít slyšet úplně všichni.“ Zní to trochu mlhavě, já vím, ale vypadá to, že to dává smysl. On je opravdu, opravdu dobrý producent. Je to slušňák a gentleman. Mimo jiného k němu máte respekt jako k umělci. A skoro každou věc, kterou navrhne, chcete udělat jen aby jste ho potěšili.

Namířil si to na pódium ke společnému hraní sám nebo jste ho pozvali?
SLB: Musel nám zaplatit! Né, dělám si srandu. Jen jsme se ho zeptali, jestli by chtěl a on na to: „To je jasný že jo!“ Společně jsme pak odehráli vystoupení v Paříži, které produkoval a byl to jeho výtvor stejně jako náš, byl společný. Byl úplně ohromený z toho, že tu show může s námi dělat a doopravdy ji dělat chtěl a i my jsme z toho byli opravdu potěšeni.

Jak se cítíte co se týče starých rivalů Spandau Ballet a jejich návratu?
RT: Jsme velice šťastní i za ně. Jsou to naši přátelé. Vím, že je to už dlouhoco to chtěl Gary dát dohromady, ale měl nějaké problémy s vleklým soudním procesem, který byl dost hnusný.

Nicku, ty jakožto na klávesy hrající živoucí legenda jsi šťastný, že se syntezátory vracejí zpět do módy?
NR: Samozřejmě, že jsem jako u vytržení, protože elektronickou hudbu prostě miluju. Mám rád nahrávku od La Roux a poslouchal jsem teď Dannyho Blacka. Tam bylo i pár songů co zněly jako Simon.

Já mu tohle říkal, když jsem s ním dělal rozhovor a on na to, že si to nemyslí.
NR: To je to, co říkají všichni!

Rogere, jsi už zase otrávený z toho být v Duran Duran?
RT: Ne ne, ještě ne.

Byly vaše zážitky v 80-tých letech opravdu tak skvělé jak vypadaly?
NR: Víte co bylo pro mě opravdu dobrý na 80-tých letech? Že lidi nezajímalo co si jiní myslí. Všichni chtěli dělat něco nového, unikátního, neuvěřitelného a chtěli experimentovat.
SLB: Bylo to velmi vzrušující. Myslím si, že největší změnou se stalo, jak důležitá se stala černá muzika, speciálně pak hip-hop a jak to změnilo každého z nás na hudební scéně. Mohli jste to buď ignorovat nebo to použít a teď tím myslím album Notorious. Taky to byl ten čas, co začala digitální doba a cokoli co jste mohli udělat elektronicky od začátku 80-tých let až do konce bylo neuvěřitelný. Začali jsme 80-tá léta bez Sony Walkmanů, takže to byly roky, kdy lidi začínali poslouchat muziku i sami, z walkmanů. Do té doby jste byli nuceni sedět v pokoji, kde jste měli repráky a stejnou hudbu v ten okamžik poslouchali všichni. Walkman dal lidem mnohem větší výběr.
RT: Byly to ohromné časy pro každého, kdo byl v kapele. Svět vám ležel u nohou.

Jaká další legrační věc z toho vzešla?
SLB: Já bych tu dobu nenazýval jen směšnou nebo přehnanou. O vážnosti té doby dobře vypovídá obrovská akce Live Aid. Chci tím říct, že před dvěma lety jsme se zúčastnili na obrovské akci Live8 a před rokem akci Al Gora, ale nic z toho nemělo takový účinek jako Live Aid.
NR: V New Yorku byla párty, na které jste seděli vedle Micka Jaggera, Andy Warhola, Grace Jones nebo Keitha Harringa – všude, kde jste se objevil, byla tahle ohromující společnost.

Stýská se vám po 80-tých letech?
SLB: Moc, ale nedá se s tím už nic dělat. Nelituju ničeho, jen se tomu občas zasměju. Narodíte se a když už se narodíte, tak z toho musíte dostat to nejlepší. Jestli pak sedíte a litujete něčeho – je to smutný. Prožívali jsme skvělé časy tenkrát a prožíváme je i teď.

Zvládli jste se všichni vyhnout odvykačkám a těm věcem okolo?
SLB: Ne, John na odvykačce byl. Bylo to v 90-tých letech. A vůbec celkově se tohle všechno dělo v 90-tých letech. Bylo to, když lidi začali obchodovat na „AA“ jednáních. Přesně to bylo to místo, kde se děly všechny obchody. Co se týká Johna, toho jsem podporoval v odvykání. Bylo to od něj velmi statečné a on potřeboval sílu to zvládnout. Co se týká mě osobně, nemám s tím problém.

Simone, dáte někdy dohromady celou svoji biografii?
SLB: Ne, ale nikdy neříkej nikdy. Ještě na to nejsem připravený. Mám o mnoho víc věcí na práci, které chci udělat, než jen sedět a psát o mém životě.

Která z vašich nahrávek je nejvíce nedoceněná?
SLB: Pravděpodobně Notorious, ukázalo se jako klasické album. Rozhodně pro naše následovníky. Myslím si, že si opravdu nikdo nevšimnul, jak dobrý to album je, až teprve o deset let později.

A jaký dojem to dělá na vás?
SLB: Nechci si nijak stěžovat. Nic není perfektní, ale všechno je to jen o kompromisech, ale jsme šťastní za to co děláme.

Jste slavní díky vašim videím. Na které z nich máte nejlepší vzpomínky?
SLB: Natáčení Hungry Like The Wolf na Srí Lance. Bylo to poprvé co jsme byli na takovém místě, my nováčci. Bylo to poprvé co nějaká skupina byla na takovém místě. A bylo to tak úžasné a nové.

Když jste balili holky, museli to být modelky nebo mohli pracovat řekněme v prodejně na boty?
NR: Nejsem si úplně jistý, jestli jsem někdy chodil s prodavačkou bot, ale víte jak to je, do obchodů jako Jimmy Choo nebo Manolo Blahnik jsem vždycky nakouknul.

Jsou duranistky stále jako z divokých vajec?
RT: Už je to jiné. Dneska přijdete do hotelu a ty dnes už 30-ti leté holky tam budou popíjet čaje a koktejly a o těch právě řeknete – tohle jsou duranistky.
NR: Dobře se oblékají.

Někdy, když jste ve vyšší společnosti, smějete se sami pro sebe a říkáte si: „Já jsem byl přece jenom kluk z Birminghamu“?
NR: Já jsem stále ten kluk z Birminghamu. A nezáleží na tom, jestli se jdu podívat na malou skupinu v ještě menším baru nebo obrovský společenský večírek ve velkolepém paláci. Jediná věc, která mě zajímá je, kdo jsou ti zajímaví lidé. Vždyť prakticky každý pochází z nějaké sociální vrstvy – až na bankéře.
© 1999-2017 Romanduran | Duranduran.cz | Facebook | Code by katemihalikova.cz | Generated: 0.0015s | ↑↑ Top